Celoškolní projektový den

 

Na fotografie se můžete podívat zde 

Videoreportáž TV Slovácko je zde

 

 

V Základní škole v Ostrožské Nová Vsi vědí, že učení není jen sezení v lavicích, a nejsou jim cizí metody učení, které vedou k lepším poznatkům a vědomostem. Dne 18. listopadu, v předvečer 64. výročí norimberských procesů, prožily děti ze Základní školy v Ostrožské Nové Vsi nevšední výuku. Učitelé pro ně připravili projekt, který jim přibližoval pocity lidí v době okupace, války a totality. Při vstupu do školy děti nevítalo příjemné klima, ale rozhlas s mrazivým hlášením z doby mobilizace, stanného práva a války. Atmosféra skutečně nebyla přívětivá. Vážnost této doby přiblížila dětem v krátkém úvodním slovu Dr. Rašticová ze Slováckého muzea. Žáci se pak rozdělili na dvě skupiny, z nichž jedna zhlédla film O zlém snu – zážitky sedmileté dívky z pochodu smrti, a druhá film Hitler, Stalin a já - vzpomínky ženy, která přežila koncentrační tábor, smrt svého muže v politických procesech, okupaci vojsk Varšavské smlouvy, emigraci. Na vlastní kůži si pak děti v prožitkových aktivitách vyzkoušely v simulovaném vagónu pocit stísněnosti a nesvobody, malou měrou psychický stav lidí při selekci, ochutnaly jídlo podobné stravě v koncentračním táboře. Vrcholem dne pro ně bylo setkání s dvakrát zachráněným Wintonovým dítětem panem Thomasem Graumannem, který jim spolu se svou ženou Carolin vyprávěl svůj život, za nějž vděčí osobní odvaze a nelhostejnosti Sira Nicolase Wintona. A vyvolat pocit nelhostejnosti, osobní odpovědnosti za dění ve společnosti, pomoct nalézt způsob, jak každý z nás může projevům rasismu a netolerance zabránit, šlo učitelům v Ostrožské Nové Vsi především.

 

 

Poslechněte si zvukovou ukázku - představení se pana Thomase Graumanna zde

 

 

Rozhovor s panem Graumannem, který byl publikován v Brněnském deníku si můžete přečíst zde: 

 

Brněnský Žid Thomas Graumann 2. srpna 1939 neodjel do některého z koncentračních táborů. Naopak, zamířil daleko od nacistů: nasedl do posledního vlaku, který z protektorátu ještě stihl odvézt Židy do Anglie. „Nevěděl jsem, co se děje. Měl se mnou jet i mladší bratr, ale onemocněl. A žádný další vlak pak už nejel,“ vzpomíná Thomas Graumann, který se narodil v zámožné židovské rodině v Brně.

 

Svět se blížil k druhé světové válce, ale nikdo ještě netušil, jaké rozměry nabere. Už v červnu 1939 vydal říšský protektor dekret, který vylučoval Židy z veřejného života v Čechách a na Moravě. Graumannovi rodiče však se stěhováním dlouho váhali. Až bylo pozdě. Jeho otec šil drahé boty pro německé důstojníky. „Ale když někdo prozradil jeho židovský původ, spáchal sebevraždu,“ smutně vzpomíná Graumann. Ovdovělá matka se rozhodla poslat své děti pryč a právě díky tomu se Thomas Graumann stal jedním z 669 dětí, které zachránil anglický makléř Nicholas Winton. Ten dřív v Československu pobýval, a i proto pomohl vypravit „záchranné vlaky“ do Anglie. Tam už se uprchlíků ujaly místní rodiny. „Učitelka, u které jsem žil i po válce, se o mě starala jako o vlastního,“ vypráví s neskrývanou vděčností nyní sedmasedmdesátiletý Graumann. Anglicky se sice naučil poměrně rychle, ale téměř stejně rychle zapomínal jazyk rodný.

První týdny na ostrovech byly bezstarostné. Děti si připadaly jako o prázdninách. „Nemuseli jsme do školy, jen s místními faráři do kostela,“ směje se při vzpomínce Graumann. Až časem většina židovských dětí zjistila, že svoje příbuzné už nikdy neuvidí. Vždyť jen z Brna putovalo do plynových komor koncentračního tábora v Terezíně během druhé světové války přes devět tisíc lidí. Z nich přežilo necelých sedm set, matka ani bratr Thomase Graumanna však mezi nimi nebyli. „Po válce si mě našel můj bratranec, který mi nabídl víza do Ameriky. Rozhodl jsem se ale jinak. Pro misii na Filipínách,“ říká brněnský Žid. Až po konci války totiž zjistil, že uniknout před téměř jistou smrtí se mu podařilo na poslední chvíli. „Uvědomil jsem si, že to byl zázrak. A když někdo pomohl mně, chtěl jsem na oplátku svůj život věnovat druhým,“ vysvětluje muž, který se na exotickou misii vydal poté, co přestoupil ke křesťanům.

 

Aby se naučil jazyk domorodých kmenů východní Asie, strávil nejdřív pět měsíců v Singapuru. A dalších devět let žil na Filipínách takřka odříznut od civilizace. „Trvalo dlouho, než jsme s místními navázali kontakt,“ přiznává bývalý misionář. S kolegou chodili od vesnice k vesnici a učili domorodce číst a psát. Filipínští domorodci jsou podle něj velice inteligentní. „Jeden z nich dostal jako dárek hodinky. Když se porouchaly, dvakrát sledoval, jak je opravuje hodinář. Napotřetí to zvládl sám,“ vypráví.

Právě na Filipínách se prý naučil skromnosti. A potkal tam i svou budoucí manželku, americkou misionářku. S ní pak žil dlouho ve Spojených státech. „Do České republiky jsem poprvé přiletěl v roce 1990. Po dalších třech letech jsem se rozhodl vrátit domů definitivně,“ říká muž, který žije v malé vesničce u Kolína, i když česky už téměř nemluví. Loni v říjnu dokonce potkal v pražském Kongresovém centru svého zachránce Nicholase Wintona. „Bylo to emotivní. Poděkoval jsem mu za to, že pořád žiju,“ uzavírá Graumann.